Kampala / Masindi (Uganda) – Nejen úspěšná badmintonová mise zakončená medailí z turnaje Kampala International 2023, ale také charitativní projekty, putování za bílými nosorožci a navazování nových kontaktů bylo součástí cesty do země, která je právem přezdívána perlou Afriky.
KAMPALA – MĚSTO, KTERÉ NIKDY NESPÍ
Kampala, město, které nikdy nespí. Hlavní město Ugandy se nachází ve východní části země poblíž Viktoriina jezera v nadmořské výšce 1.200 m. Ugandská metropole s téměř jeden a třičtvrtě miliónem obyvatel opravdu nikdy nespí, čilý obchodní ruch je zde stejný v noci jako ve dne, a zvláště pokud bydlíte ve čtvrti Nakasero. Na místním trhu, který je nejstarším v Ugandě, najdete opravdu vše, čerstvou zeleninu, ovoce, oblečení, prostě vše, na co si vzpomenete, dokonce vám do pěti minut udělají i cestovní pas. Velký trs banánů Bogoya zde stojí v přepočtu jedenáct korun, litr a půl balené vody jsme pořídili dokonce za korunu a dvacet haléřů. Ministerstvo zahraničí varuje před pohybem v místech, kde se shromažďuje velké množství lidí, ale to byste vlastně nikam nemohli. Je pravda, že muzungů, tedy bělochů, zde moc nenajdete, takže jste středem pozornosti na každém kroku. Doprava je zde pro Evropana šílená, pravidla silničního provozu téměř neexistují, jízda v protisměru nebo neosvětlená auta v noci nejsou žádnou výjimkou. Přejít ulici v Kampale vyžaduje značnou míru odvahy, nějakou dobu nám trvalo, než jsme si zvykli. Přechody neexistují, semafory jsou spíše na ozdobu, chcete-li přejít na druhou ulici, musíte prostě vstoupit do silnice mezi rozjeté motocykly a automobily. Nikdo zde nezastavuje, takže ani jako chodec nesmíte zastavit, vždy to prostě nějak vyjde. Nehody tu ale prakticky nejsou, v porovnání s počtem nehod u nás je jich minimum, asi jsou Uganďané zdatnějšími řidiči. Panují zde velké rozdíly mezi bohatými a těmi, kteří žijí prakticky na ulici. Bohatší resorty jsou chráněny zdmi, žiletkovým drátem a elektrickým ohradníkem. Všudy přítomné jsou také policejní a vojenské jednotky se samopaly.
PUTOVÁNÍ ZA BÍLÝMI NOSOROŽCI
Cesta za bílými nosorožci. Mezi turnaji jsme měli několik dnů, které jsme chtěli využít k poznání země. Nabídky cestovních kanceláří jsou ale drahé i pro Evropany, a tak jsme se rozhodli vzít vše do vlastních rukou, najali jsme si řidiče, dohodli se na jeho odměně a tankování pohonných hmot vzali na sebe. No a jelo se za chráněnými bílými nosorožci, které během africké války pytláci v Ugandě úplně vyhubili. Po válce začala Uganda s obnovou ochrany přírody, a tak z Keni a zoo ve Spojených státech amerických dovezli dva bíle nosorožce. První potomek páru tak dostal jméno Obama, dnes už v Ugandě najdeme několik nosorožčích stád, které postupně chtějí rozšířit i do dalších národních parků, kde nosorožci žili. Pěší cesta travnatou savanou s místním strážcem byla něco nepopsatelného. Na začátku jsme byli poučeni, že musíme jít za ním v řadě, dbát jeho pokynů a pokud se na nás jakékoliv zvíře rozběhne, včetně několikatunového nosorožce, je potřeba zachovat klid, nekřičet a hlavně neutíkat. Nosorožec je totiž o dost rychlejší než člověk, útěk by tedy byl zbytečný. Když se na nás rozběhlo první hrozivě vyhlížející prase savanové, bylo zvláštní dělat jakože nic, ale když to nerozhodilo místního strážce, tak jsme prostě pokračovali v cestě jakoby nic. Prase těsně před námi zatočilo, běželo si svou cestou a za nedlouho se před námi objevil první nosorožec. Nosorožci hůře vidí, ale cítí a slyší velmi dobře, a tak bylo důležité sledovat vítr a chovat se tiše. Měli jsme štěstí, našli jsme velké stádo a stáli od něj ve volné přírodě jen několik metrů. Neuvěřitelný zážitek.
CESTA DO NEJSTARŠÍHO NÁRODNÍHO PARKU UGANDY – MURCHISON FALLS
Naše cesta pokračovala dál do města Masindy k hranicím s Demokratickou republikou Kongo. Sem už stránky Ministerstva zahraničí nedoporučují cestovat kvůli stále doznívajícím konfliktům mezi některými etniky. Našli jsme si ale krásné ubytování, za 860 Kč pro tři osoby se snídaní a brzy ráno pokračovali ještě blíže k hranici s Kongem. Směřovali jsme do Národního parku Murchison. Naše cesta pokračovala přes Budongo forest, kde kromě šimpanzů žijí paviáni a ti se člověka ani aut nebojí, takže se vyhřívají na silnicích a cestách. Z hlavní silnice jsme odbočili směrem k Albertovu jezeru, cestou jsme pozorovali stáda žiraf, buvolů, antilop, ale i lvy, leopardy a další zvířata. Albertovo jezero je rájem hrochů, a tak jsme se ocitli jen pár metrů od těchto obojživelníků, kteří mají ve volné přírodě na svědomí více lidských obětí než král zvířat. Hranice Demokratické republiky Kongo byla od nás jen pár metrů a úžasná příroda nás vedla dál k Murchisonovým vodopádům. Victoriin Nil o šířce padesáti metrů se zde vrhá do pětimetrové soutěsky a padá o třiačtyřicet metrů níže. Osvěžující vodní tříšť, ale i všudypřítomné mouchy tse-tse vás přivítají na samém okraji dechberoucích nilských vodopádů. Po nákupu na místním tržišti nás čekala cesta zpět do hlavního města napříč Ugandou.
CHARITATIVNÍ MISE – POJĎTE DO TOHO S NÁMI
Naše mise měla ale i charitativní význam. V Ugandě jsme dětem rozdávali pastelky a omalovánky. Navštívili jsme školku a školu, byli jsme se podívat, jak se děti učí, s čím si hrají a věnovali škole drobné pomůcky. Naše práce tady ale neskončila. Rozhodli jsme se v misi pokračovat. Chtěli bychom pomoci vystavět školu v Gayaze a podpořit místní děti ve vzdělání. Do tohoto projektu se můžete zapojit společně s námi.
